Tak jsem během úklidu poštovní schránky našel své poznámky o zkušenostech z cestování. Pokud se rozhodnete cestovat MHD… 😀

Pravidla sezení v autobuse.

Nejprve se sedá po jednom cestujícím na jedno dvousedadlo. Tito cestující se dělí na hekaly, sedí většinou na sedadle u chodbičky a hekají, když si někdo chce sednout vedle nich a zejména z hekání vstávají, když chce někdo sednout k oknu. Pak jsou  doufalové. Ti doufají, že když si sednou k oknu, přisedne nějaká sympatická slečna nebo mladík. Je jedno, jakého vzhledu doufal je, vždy si k němu přisedne ošklivý tlustý chlap, v lepším případě ženská výraznějších rozměru a věkem blížícím se věku babičky doufala. Dále se sedání řídí pravidlem, žena si sedá k ženě a chlap hledá co nejmladší slečnu, kterou by zasedl. Vedle hekalů v drtivé většině přisedají osoby dožadující se místa u okna, které vystupují dříve, než hekal. To aby hekal, měl příležitost pro své další hekání. Následující skupinou jsou prdeláči. Ti se snaží najít, co nejužšího doufala a sednout si vedle něj. Zejména z důvodu pohodlí. Tušíme asi, jak moc to potěší, doufala. Další pravidlo, které se vyskytuje téměř s neochvějnou pravidelností, je u volného místa následující. Zůstává místo vedle doufala nebo hekala, který patří do skupiny prdeláči. Vážně to je libové posezení, bohužel pouze na půl pozadí, zejména pokud spadáte do skupiny prdeláč. Jsou i světlé výjimky kdy slečny sedající k doufalům. To však jen z důvodu, že sedět chtějí a doufal jim je , zcela dle očekávání, ukradený. Dále je oblíbená skupina studenti. V tomto případě doufal, hekal i prdeláč raději z hekání postojí, zejména hekal, který se může celou trasu navíc oddávat své vášni, hekání. Studenti vedou totiž rádi živou a hlasitou diskuzi mezi sebou. Ta obsahuje obvykle spoustu odborných termínů (lajknul, kilnul, sajt, fejsbůk,notbůk, apod.) doprovázených přátelským oslovením (vole, debile, ty pí.., ku..a,  …). Celé to pro jistotu doplní živou gestikulací. Tím se dostáváme k poslední skupině, šklebič.  Tento se ke všemu vyjadřuje zejména rozhořčenou a pohoršenou mimikou, kterou chce naznačit výši své úrovně a kulturnosti. Povětšinou nezapomene pronést na vzdalující se studenty, samozřejmě v dostatečném odstupu, polohlasně několik přátelských oslovení.

Tímto je zhruba výčet kompletní a teď hurá, jedeme,  jedeme.

(Praha 2.10.2009)